Milí přátelé, nepřátelé a lhostejní!
Touto parafrází výroku Josefa Somra, když přebíral Cenu Thálie, bych si dovolil začít tento příspěvek. A předem bych rád uklidnil mého „facebookového kamaráda Pepu“, že si určitě nemyslím, že jsem „pupek světa“.
Chtěl jsem mlčet a říkal jsem si, že dnes je doba, kdy všechna běžná témata začínají být zbytečná, ale poslední dobou zaznamenávám útok na kulturu, na umělce, konkrétně na herce – a je mi z toho smutno.
A tak se sám sebe ptám, zda za to může bulvár, který i v dnešní době uveřejňuje fotky kdekoho, jak se prochází po pláži s vtipným komentářem, že dotyčná roušky nepotřebuje. Jinde zase vidím fotky jedné kolegyně, která úmyslně nedodržuje karanténu, i když se vrátila z ciziny… Nikdo už se neptá, jestli to je pravda nebo není. Prostě a jednoduše – „umělci“ jsou nabubřelí blbci, kteří jsou národu jen na obtíž.
Ptá se někdo, kolik skutečných umělců se nám zjevuje na všech těch sledovaných serverech? Ptá se někdo, KDY ty fotky vznikly?
Zavřela se divadla a objevilo se několik nešťastných komentářů: „Přicházím týdně o statisíce!“, čtu na jedné straně a hned vedle „Vláda nám ukradla kšefty!“ – a už jsme byli za blbce všichni.
Nikdo už nepřemýšlel o tom, že v tu chvíli – a opakuji v TU CHVÍLI, ne dnes – byli divadelníci a sportovci jediní bez práce. Například většina herců, kteří hrají v muzikálech, na které tak rádi chodíme, nedostávají za mnohatýdenní zkoušky žádný honorář. První peníze dostanou až za premiéru a pak za jednotlivá odehraná představení. Takže například leden, únor – zkoušky – nic – a březen – premiéra – není – zrušeno – takže zase nic. Všichni tito kolegové, kteří nefungují jako zaměstnanci, ale jako OSVČ, tak náhle přišli o příjem ne za jeden – ale hned za tři měsíce.
Asi si říkáte: však oni si vydělají jinde – vždyť jsou jich plná média! (to mně napsal také jeden fanoušek). Věřte tomu, nevydělají. Přesněji řečeno, opět nevěřte bulváru.
Bohužel, náš mediální svět nerozlišuje. Když jste tzv. „celebritou“, můžete být modelkou, moderátorkou, spisovatelkou, herečkou, zpěvačkou, tanečnicí, bloggerkou – anebo nejste vůbec nic, ale z nějakých záhadných důvodů jste zaujali bulvár. Čím bizarněji, tím lépe. Celé této nesourodé skupině, která zahrnuje velmi kvalitní osobnosti, průměr i pokleslé karikatury, se většinou bohužel říká „komedianti“. Na internetu se tak pohybují dohromady figury různé kvality a čtenář to nerozlišuje.
Nevím, koho měl na mysli pan poslanec Zdeněk Ondráček, když sdílel článek jakéhosi serveru s názvem „Babiši, nebudeme mít co žrát…“ s fotografií dvou velmi úspěšných a dle mého názoru i skvělých kumštýřů a pan poslanec k tomu dodal: „Komedianti IV. cenové skupiny kňučí, že nebudou mít co žrát!“
Koho tím pan poslanec myslel?
Vrcholem všeho byl však projev prezidenta republiky, který jsem očekával s upřímným napětím. Nevím, proč cíleně zamířil na herce a jejich tzv. kšefty….
Kdyby použil slovo „komediant“, mohl bych si myslet, že myslí třeba nějakou tu směšnou „celebritku“, ale on řekl herci…
Myslel tím třeba herce z Horáckého divadla v Jihlavě, kteří zkouší světoznámé Ibsenovo drama Heda Gablerová, nebo myslel Alfréda Strejčka a jeho „kšefty“, když objíždí s kytaristou Štěpánem Rakem celou Evropu, reprezentuje naši zemi s pořadem o Janu Amosi Komenském? Nebo myslel ty stovky muzikálových herců, kteří si svým účinkováním v muzikálovém sboru sotva vydělají na nájem? Myslíte si, že můj spolužák Ota, který často vstává v půl čtvrté ráno a jezdí hrát po celé republice představení pro děti, si vydělává nějaké statisíce?
Ale pozor: nechci, aby to vypadalo, že pláču, že si stěžuji. Vůbec ne. Jsem šťastný, že mohu dělat to, co dělám a co možná trochu umím, a omlouvám se všem, pokud jsme snad naší přecitlivělostí v některých vyjádřeních přestřelili. Jsme citliví, někdy přecitlivělí až hysteričtí. To už k naší profesi patří. Jinak bychom nemohli dělat naši práci. Je to naše choroba z povolání. Našim pracovním nástrojem jsou emoce.
Až na vzácné výjimky musíte ke skutečnému herectví mít jedinečný talent, vystudovat odbornou střední nebo vysokou školu, musíte mít štěstí, snažíte se uspět, trvá to roky a někdy se to nezdaří vůbec. Ti nejúspěšnější se pak prosadí, známe je z médií a mohou si také velmi slušně vydělat. Však jich je také jen několik desítek – možná stovek, kterým bylo přáno uspět.
Tito lidé pak také pomáhají v různých charitách, mohou si dovolit vystupovat zadarmo pro různé nadace nebo sociální zařízení, vahou své popularity a osobnosti pomáhají získávat finance atp.
Dnes už jsme všichni na stejné lodi, snažíme se nějak srovnat s novou skutečností, kterou naše generace nezažily. Naše situace připomíná katastrofický film, který jsme dříve sledovali jen ze sálu kina.
Držme se, neútočme na sebe, nenechávejme se ovlivnit lží a polopravdou z internetu a přejme si to nejdůležitější – hlavně zdraví.
Ondřej Kepka, Prezident Herecké asociace
